#02
Rubrika cestovatelských kiksů, které neměly nikdy spatřit světlo světa a tím pádem znemožnit moji osobu = K.O.
Záměrně jsem zvolila dvojciferné číslo, protože: víc než 99 nehod se mi přece stát nemůže, ne? Nuže...
V článku 4 listopadové dny ve Stockholmu jsem vám jemně naznačovala, že po našem příjezdu z letiště do centra Stockholmu měla naše dámská výprava trošku problééém s orientací na T-Centralen. A jak to teda bylo?
Autobus nás vyhodil na nějakém chodníku. Připomínám, že byla tma a pršelo. To naše následující orientační pomatení určitě omluví... Popadly jsme kufry a nastartovaly navigaci, která nás měla nasměrovat do stanice metra, které mělo být vzdálené 70 m od nás...
Váš cíl je vpravo! OK... Kde? Kudy máme do budovy metra vstoupit? Nikde nebyla CEDULE, která označuje metro. ŽÁDNEJ UKAZATEL... NIC. Viděli jsme nějaké schody dolu. Rozhodly jsme se to risknout a šly jsme dovnitř. Významně jsme pokyvovaly hlavama. "Joó, to bude vono." ALE NE. Procházely jsme kolem obchodů, kaváren a restaurací. Brady vztyčené, hlavy lítaly sem a tam a oči zaměřovaly jakýkoliv nápis, co by nás mohl správně nasměrovat k nástupišti. Na hostel jsme mohly dojet Tunnelbanou č. 10 nebo 11, 14, 15, 17, 18 nebo 19. To zní jako fajn nabídka, kdyby jsme teda věděly, kde nasednout... Po nějaké době, kdy jsme pořád šly do nitra obchoďáku, jsme stále žádné metro neobjevily. Nejdůležitější ale bylo nezastavovat! Furt jsme byly v pohybu! Procházíme jedněma otvíracíma dveřma. A druhýma! A třetíma!
Už se určitě blížíme, protože vidíme automaty na lístky. Super! Do klávesnice naťukáme na jakou zastávku chceme jet a monitor zahlásí: vualááá - 200 Kč. Cena nás zaskočila. Za dvě zastávky metrem? WHAT? :D No co, doprava tu je teda JEŠTĚ DRAŽŠÍ než jsme myslely. "Zítra si už koupíme lítačku a ušetříme". Šup kartu dovnitř a lístky ven. Teď najít nástupiště. To bude určitě támhle.
Jdeme za cedulí 11-19. U čísla 19 vidíme: odjezd za 3 minuty. Musíme to stihnout. Kufr do ruky a rychle po (nejezdících) schodech nahoru. Po výběhu schodiště jsme byly jakoby na nádraží, což bylo trošku zarážející. Právě přijížděl vlak. To ale přece určitě nic neznamená! Vždyť v Berlíně jezdí taky "metrovlaky" jako hromadná doprava! Co my víme, jak vypadá ňáká v tu chvíli už UPLNĚ BLBÁ Tunnelbana! Vlak zastavil a lidi vystupovali.
Je to ta naše linka? Kde je nákej nápis? Pojedeme na správný směr? Terko, vlez dovnitř a zeptej se! Kde je doprdele ňákej průvodčí! Musíme rychle nastoupit dovnitř! Zeptáme se toho chlapa? Už musíme jet! :D TYVOLE. Byla to hodně vypjatá situace.
Jsme rozhodnuté! S vyplašeným výrazem pomalu nasedáme do vlaku. V tu chvíli se objeví průvodčí. Zoufale mu máváme jízdenkama před obličejem a říkáme, že potřebujeme na zastávku Fridhemsplan. Když nám sdělí, že musíme na jiné nástupiště a že lístky nejdou vrátit, zklamaně odcházíme od vlaku. Cestou si ještě všimneme, že na jednom okýnku je cedule: cílová stanice OSLO.
Stačilo fakt TAKHLE MÁLO a seděly jsme v rychlíku do Osla. :D Pěkně na blondýny by jsme pak měly hodně co vyprávět.
Přejdeme teda na to jiné nástupiště, kde tabule ukazuje, že vlak pojede za 35 minut. Bože proooč! Totálně vyřízená a unavená vezmu věc, do svých rukou. "Pojedeme UBEREM." A DE SE! Rychlostí lenochodů jsme se plácaly chodbou směrem ven a najednou - konečně - po DVOUHODINOVÉM ZATMĚNÍ MYSLI - přišlo OSVÍCENÍ! Směrovka na metro! Coóže?!?!!!!
Jo fakt jsme bloudily dvě hodiny.
KILL ME.
